profil

Ing. Jitka Volfová

.

Můj příběh

Vážení spoluobčané, na řádcích níže bych se vám ráda představila. Považuji to za nutné, a to hned ze dvou důvodů. Ač se to možná někdy nezdá, politici jsou také jenom lidé, jedni z vás. Chci, abyste věděli, proč jsem vstoupila do politiky, co mě na tom láká, co mě odrazuje, a jaké jsou moje cíle. Chci se s vámi podělit o zásadní momenty svého života, o to, jak jsem byla vychovávána, kdo mě ovlivnil, jak jsem studovala, jaké jsou moje koníčky, jakými zaměstnáními jsem prošla a jaké mám zkušenosti. Věřím, že si tak uděláte docela přesný obraz o někom, kdo se v Libereckém kraji narodil, žije zde se svojí rodinou a chce pro jeho obyvatele něco udělat. Druhým důvodem jsou média a jejich smysl pro nesmysl.

Narodila jsem se na podzim roku 1968 v České Lípě, v období smutném, v zemi okupované armádami Varšavské smlouvy. Maminka pracovala jako úřednice. Přestože byla velice chytrá a nadějná studentka a z deváté třídy vyšla se samými jedničkami, své představy o dalším vzdělání si díky tehdejšímu režimu nikdy nesplnila. Tatínek byl automechanik, výborný lyžař, prostě sportovec tělem i duší. Máma s tátou mě vždy vedli k tomu, abych byla pracovitá a pomáhala lidem. Nechat někoho ve štychu, to se u nás doma nenosilo.

Nedělá mi problém překonávat sama sebe

Osud mi do života přihrál několik lidí, kteří mě kromě rodičů výrazně ovlivnili. Jedním z nich byl trenér sjezdového lyžování Břetislav Borovec. Byla jsem v druhé třídě a podstupovala jsem stejný trénink jako kluci ze sedmé třídy. Na jednom ze soustředění jsme například šlapali ve sněhu z Horních Míseček na Zlaté návrší v Krkonoších s botami v batohu a lyžemi na ramenou. Pro představu jsou to asi tři kilometry do kopce. A to jsme dělali celý den, svezli jsme se a pak se dřeli nahoru. Nebo jsem v sedmi letech jela úplně sama na kurz vodních lyží až do Litoměřic, protože mi ostatní ujeli. Vybavuji si, jak jsem byla úplně ztracená, ale nakonec jsem dorazila až na místo. Styl výchovy pana Borovce byl velice drsný, ale kdo to přežil, odnesl si do života sílu ustát skoro všechno. Já osobně dosud z těchto zkušeností čerpám a nedělá mi problém překonávat sama sebe

.

Na základní škole jsem neměla sebemenší problémy, vynikala jsem hlavně v matematice, v českém jazyce a v tělocviku. Nebavilo mě kreslení. I když jsem měla čísla ráda, původně jsem se chtěla stát zdravotní sestrou. Tehdy to bylo prestižní zaměstnání a na zdrávku se chodilo jen s výborným prospěchem. Přesto mi to moje babička, která byla porodní asistentkou, vymluvila. Další volbou bylo ekonomické vzdělání, ve kterém jsem viděla možnost širokého uplatnění. V roce 1982 jsem proto nastoupila na Střední ekonomickou školu v České Lípě, kde se k oblíbené matematice přidala ekonomika a literatura. Naopak mě ubíjelo psaní na stroji. Vždy jsem patřila ve třídě k těm nejlepším. Ve volném čase jsem se věnovala už zmíněnému sjezdovémulyžování, závodila jsem za Narex Česká Lípa od šesti do osmnácti let. Ve třinácti jsem začala hrát basketbal za Vagonku Česká Lípa, což mi vydrželo až do jednadvaceti. Trochu klidu jsem našla v pěveckém kroužku.

Vždy jsem si hledala takovou práci, abych mohla komunikovat s lidmi

Dobré studijní i sportovní výsledky leccos naznačovaly o mé budoucnosti. Došlo ale k důležitému obratu, díky basketu jsem poznala svého manžela. Svatbu jsme měli v roce 1987 a o rok později přišel na svět můj první syn Petr, v roce 1991 druhý syn Marek. Ve vzduchu stále visela otázka studia na vysoké škole, ale pro mě se stala prioritou moje rodina a je tomu tak dodnes. Mojí první pracovní zkušeností byla práce v organizačním odboru na Okresním národním výboru Česká Lípa (1986 – 1989). Z tohoto období si pamatuji nesmyslné vyplňování různých tabulek a schůzování v obcích, ale také to, jak je náročné pracovat a mít malé dítě, byť o něj bylo částečně postaráno v jeslích.

Vždy jsem si hledala takovou práci, abych mohla komunikovat s lidmi, zvednout se ze židle a jít do terénu, neustále poznávat něco nového. To se mi poštěstilo. Pracovala jsem dlouhá léta ve veřejné správě, jako zástupce vedoucího Majetkoprávního oddělení na Okresním úřadě Česká Lípa (1989 – 2002), zastupovala jsem rovněž vedoucího oddělení hospodaření s majetkem Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (2002 – 2010). Pak jsem měla možnost nahlédnout i do soukromého sektoru, kdy jsem působila jako samostatný technik v Severočeské vodárenské inženýrské společnosti (2010 – 2012). Na starost jsem měla kromě inženýrské činnosti ve výstavbě také veřejné zakázky, dotace a smlouvy.

Veřejné zakázky jsem řešila i následně jako vedoucí odboru veřejných zakázek akciové společnosti Nemocnice s poliklinikou Česká Lípa (2012 – 2013). Poté jsem dostala nabídku od Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Protože „majetkařina“ mě vždy bavila, tak jsem se v roce 2013 vrátila a stala se vedoucí oddělení hospodaření s majetkem. Na této pozici působím dodnes. Náš úřad je prakticky realitkou a zároveň právním zástupcem České republiky. Hlídáme, aby náš stát neměl nadměrné provozní náklady, například kvůli nevýhodnému nájemnému budov, nebo naopak, aby se nepotřebných a na údržbu nákladných budov zbavil, vymohl všechny pohledávky a podobně.

Slova jako nelze či nejde neznám

 

Soukromá sféra je určitě svižnější, v mnoha činnostech se ale dotýká té veřejné, kterou bych já osobně zásadně reformovala - zjednodušila. Každý asi ví, jak je únavné, když musí kvůli jednomu papíru či potvrzení oběhnout pět úřadů. Mělo by platit jedna událost = jeden úřad. Obíhat by měly informace nikoliv občané. V každém případě, pokud má někdo zkušenosti z obou sfér, je to k nezaplacení. Pracuji vždy s plným nasazením a nikdy jsem se nemusela za svoji práci stydět. Slova jako nelze či nejde neznám, všechno jde, když chcete najít cestu. Našla jsem ji i k lékařům v českolipské nemocnici, před kterými mne řada lidí varovala, že je těžké se s nimi domluvit. Mně se s nimi i ostatním lékařským personálem pracovalo výborně a vždy jsme našli společnou řeč.

Všude jsem měla štěstí na dobré lidi, čehož si moc vážím. Dobré mezilidské vztahy v soukromí i na pracovišti se musí dlouhodobě budovat a pečovat o ně. To by mohli potvrdit i moje současné kolegyně a kolegové, se kterými se mi spolupracuje skvěle. Za své podřízené bych se vždycky prala, protože si to zaslouží. Každá práce, každá pozice, kterou jsem si prošla, mě nějakým způsobem nasměrovala. Například ve chvíli, kdy jsem nahlédla do veřejných zakázek, přípravy investic a hospodaření s majetkem, tedy činností, které mají výrazný vliv na rozvoj obcí, krajů a státu, jsem si řekla, že bych právě tyto zkušenosti mohla jednou velmi dobře zúročit v politice.

Děti odrostly a začala jsem toužit po nových informacích a rozšiřování svých obzorů. V roce 2008 tedy nastala konečně ta správná doba na studium vysoké školy. Zaměřila jsem se na veřejnou správu a regionální rozvoj a v roce 2013 jsem na České zemědělské univerzitě v Praze získala titul inženýrka. Praxe jsem měla dost, ale díky vysokoškolskému studiu jsem poznala i teoretickou rovinu, například v managementu, který mě vždycky hodně bavil. Velmi zajímavé byly přednášky docentky Bartošové, protože dokázala upozornit na věci, kterých si člověk při každodenní práci ani nevšimne. Na regionální rozvoj jsem začala nahlížet více komplexně a vidět, jak všechno se vším souvisí. Jedině pak můžeme dosáhnout žádoucího výsledku a současně šetřit peníze. Absolvování vysoké školy s červeným diplomem bylo třešničkou na dortu.

Hnutí ANO hledá skutečné cesty, jak problémy řešit

Práce i studium, to všechno mě přivedlo k politice. Nejprve jsem vstoupila do Hnutí ANO v roce 2014 jako sympatizantka, od března 2015 jsem členkou. Už jsem nechtěla jen přihlížet tomu, jak si mnozí politici myslí, že si mohou dovolit vše. Tradiční strany už měly nějaký zajetý rámec, něco slibovaly, ale jejich výsledky pro mne nebyly přesvědčivé. Po vzniku hnutí ANO v čele s Andrejem Babišem jsem si řekla, že to je konečně nový směr, konečně někdo, kdo nazývá veřejně věci pravými jmény. Ztotožňuji se s filozofií hnutí ANO a vidím v něm budoucnost. Hledá totiž skutečné cesty, jak problémy řešit. Na podzim 2014 jsem byla zvolena do Zastupitelstva Česká Lípa. V rámci této funkce působím i jako předsedkyně Výboru pro prodej a pronájem nemovitostí města Česká Lípa, jsem členkou Finančního výboru města Česká Lípa a členkou dozorčí rady Městských lesů Česká Lípa s.r.o.

Jako zástupkyně občanů města dění v České Lípě bedlivě sleduji. Nekritizuji vedení města za každou cenu, jen kvůli tomu, že jsem v opozici. Oceňuji, že se snaží realizovat různé investiční akce, opravují se chodníky, snad konečně dojde i na výstavbu venkovního bazénu, který tu dlouhodobě chybí. Dobré záměry podporuji. Jsou však věci, které se mi nezamlouvají, a to například vstup města Česká Lípa jako akcionáře do Nemocnice s poliklinikou Česká Lípa, protože by to výrazně zatížilo rozpočet města. Nejsem také nakloněna rekonstrukci Kulturního domu Crystal za 300 milionů korun, protože nejsem přesvědčena o tom, že by tak vysoká investice přinesla potřebný efekt.

Na úrovni kraje mě pálí především špatný stav komunikací druhé a třetí třídy, nedostavěné obchvaty, nedotažený tendr na dopravní obslužnost či chybějící koncepce zdravotnictví. Naopak vítám dobudování hospice, snahu o rozvoj cestovního ruchu a vstřícnost a otevřenost krajského úřadu. Zlepšovat by šlo stále mnohé a ráda bych byla u toho. Doprava, zdravotnictví, hospodaření s majetkem, právě tam spatřuji veliké rezervy a zde cítím, že bych mohla uplatnit své dlouholeté zkušenosti. Věřím, že najdeme místa, kde můžeme významně uspořit, a peníze investovat tam, kde je to skutečně potřeba.

Pokud se nechají všichni slušní lidé odradit, tak se nikdy nic nezmění

Moje rodina z počátku nebyla úplně nadšená z toho, že vstupuji do politiky. Pro moje rodiče je politika zkaženým světem. Já ale tvrdím, že pokud se nechají všichni slušní lidé odradit, tak se nikdy nic nezmění. Moji blízcí můj názor znají, a proto i tak cítím jejich obrovskou podporu. Zároveň mě ale trochu usměrňují, hlavně v tom, abych se neuštvala. Podle manžela jsem totiž extrémně pracovitá a poctivá a neumím s prací skončit včas. Synové jsou dost rozdílní. Jednoho škola bavila a byl ctižádostivý, spíš takový analytik a logik, který mimochodem perfektně vaří exkluzivní speciality. Druhý to měl trochu naopak, ale za to je velice praktický. Ve dvanácti letech onemocněl a já se s tím těžko vypořádávala. Byl to on, kdo mě uklidňoval a ukázal mi, že se dá všechno zvládnout se vztyčenou hlavou.

V tomto, pro mě zlomovém roce jsem přehodnotila mnoho věcí a mnohé se od něj naučila. Dnes jsou oba synové slušní lidé, jeden vysokou školu dostudoval, druhý má za sebou dva roky bakalářského studia. Za to se musím trochu pochválit, ale teď už jim do života nemluvím. Manžel i synové vždy vynikali v tom, že ke mně byli a jsou naprosto upřímní. Vím, že když mi řeknou i třeba něco kritického, myslí to dobře. A to mě také svým způsobem vychovalo, tvrdá pravda mě neurazí. Bývala jsem také tvrdohlavá, ale i tato vlastnost dětem radši ustoupila. Všichni jsme cílevědomí, spolehliví, vytrvalí a pracovití. A všichni máme slabost pro hory a lyže. Asi nemusím dodávat, že můj manžel a synové jsou to nejlepší, co mě v životě potkalo.

Volného času mi moc nezbývá, když se ale utrhnu od práce či politiky, ráda se projedu na kole, a asi nikoho nepřekvapí, že stále ráda lyžuji a chodím po horách. Věnuji se také naší zahradě a ráda trávím čas s rodinou a přáteli. Občas si najdu čas i na divadlo a české filmy. Nedám dopustit na hry Žižkovského divadla Járy Cimrmana, na filmy jako Anděl na horách, Na samotě u lesa, Marečku podejte mi pero nebo Vesničko má středisková. Jednak se u nich ráda zasměju a také v nich ráda sleduji odrazy typicky české nátury. Jako asi každá žena ráda nakupuji, oblečení, doplňky do domu, kytky a různé dárky. Těší mě dělat lidem radost. Mít v rodině jen chlapi je prima, ale znamená to také hodně vaření a žehlení. Naštěstí mě obojí docela baví, u žehlení se mi dobře přemýšlí.

Chci stárnout s vědomím, že jsem pro svoje děti a vnoučata udělala maximum

Za deset let bych chtěla být političkou, která pracuje pro občany, která i po letech v politice je ochotna lidem naslouchat a řešit jejich problémy. Političkou, která dokáže pozitivně ovlivňovat českou legislativu, aby byla srozumitelná a jednoznačná, tzn. její výklad nebyl tvárný podle toho, jak se to komu hodí. A za nějakých dvacet let se vidím jako manželka a babička na plný úvazek, která si užívá stáří s vědomím, že pro svoje děti a vnoučata udělala maximum, aby se jim v našem kraji a v naší zemi žilo líp.

V České Lípě

Jitka Volfová

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Zpracovávám...